Fantazie na Svatováclavský chorál

Svatého Václava je v Česku státní svátek a letos připadl na pondělí. Prodloužený víkend jsem chtěl věnovat úplně jiným věcem, jenže múzy se neptají. Když jsem si hrál a zpíval Svatováclavský chorál, zaslechl jsem pod ním drobnou reharmonizaci: chromatickou linku, která pod melodií pomalu klesá. Chorál nijak neprosvětlila. Spíš ještě prohloubila stín, který v sobě už tak nese. Hned jsem věděl, že patří orchestru a že varhany v něm musí zůstat.

Svatováclavský chorál je jednou z nejstarších písní v českém jazyce a zpívá se už přes sedm set let. Jeho slova jsou prosbou k patronovi české země: nedej zahynouti nám ni budoucím. Vlastní skladby na něj napsali i Josef Suk a Vítězslav Novák, většinou tak, že z melodie vybrali úryvky a nechali z nich vyrůst novou hudbu. Jsou to krásná díla, já jsem se jen vydal jinou cestou. Chtěl jsem samotnou melodii, nedotčenou, i když se harmonie pod ní pohybuje. Chorál je dlouhý, takže nikdy nezazní celý, jen jednotlivé sloky a úryvky, které si mezi sebou předávají různé části orchestru.

Skladba začíná obnaženou harmonií, velkými bloky zvuku. Mohutný akord g moll, úder celého orchestru. Zmenšený akord na a, další úder. Znovu g moll, tentokrát s b v basu, a poslední úder. Z toho vyrůstá široký harmonický postup, který odkrývá onu klesající chromatickou linku, a teprve potom začíná samotná fantazie.

Úryvky chorálu putují orchestrem a na několika místech vstupují varhany, někdy jako doprovod, jindy aby na sebe strhly veškerou pozornost. Pak se hudba otevře do G dur a mého vlastního tématu, odvozeného z pomalého oddílu po prvním Allegru ve Varhanním koncertu Francise Poulenca, skladbě, která stejně jako chorál stojí v g moll. Od té chvíle se obě myšlenky střídají: moje téma, krátký návrat chorálu, znovu moje téma a nakonec chorál naposledy.

Toto poslední zaznění je nejhlasitější v celé skladbě. Po něm se v nové podobě vrací úvodní harmonický postup a zastaví se na mohutném akordu D dur. Smyčce drží tremolo na tónu g, žestě stoupají postupem inspirovaným závěrem Waltonova pochodu Crown Imperial a skladba končí v G dur.

Právě na tomto závěrečném akordu mi záleží ze všeho nejvíc. Příběh svatého Václava končí vraždou z rukou vlastního bratra. Slova chorálu jsou ale něco jiného: modlitba za ochranu, zpívaná s hrdostí. Konec v g moll by zněl jako zmar. Chtěl jsem skončit něčím, na co můžeme být hrdí.

Většinu skladby jsem napsal za jediný den, druhý den padl na drobné úpravy. Po Te Deum a Angelus je to další krok k duchovní hudbě, zvlášť té katolické, která mě přitahuje čím dál víc.