Te Deum
Programová poznámka
Myšlenka zkomponovat vlastní zhudebnění hymnu Te Deum ve mně zrála již delší dobu. Skutečný začátek celé skladby však přišel až ve chvíli, kdy jsem objevil harmonický a rytmický motiv, který zazní hned v úvodu a stává se hlavní hudební myšlenkou celého díla. Právě z tohoto jediného motivu se postupně rozvinula skladba, jež se nakonec stala mým vlastním pojetím jednoho z nejstarších a nejslavnostnějších křesťanských hymnů.
Volba textu nebyla náhodná. Triumfální charakter úvodního motivu si přímo říkal o text plný chvály a jen málokterý text svou monumentalitou předčí právě Te Deum. Jde o hymnus vyhrazený zvláště slavnostním příležitostem, který zaujímá v křesťanské liturgii zcela výjimečné místo. I jeho liturgické užití je poměrně vzácné, což mu dodává zvláštní důstojnost a význam. Psát vlastní Te Deum pro mě proto znamenalo mnohem víc než jen zkomponovat další sborovou skladbu – znamenalo to vstoupit do dialogu s textem, který po staletí nese mimořádnou teologickou i hudební váhu.
Možná zde byla ještě jedna motivace. Jako českému skladateli mi samozřejmě nemohlo uniknout, že Dvořákovo Te Deum se stalo neodmyslitelnou součástí inaugurací prezidentů České republiky a patří mezi nejvýznamnější česká zhudebnění tohoto textu. Ať už vědomě či podvědomě, i možnost přispět vlastním pohledem do této tradice pro mě byla lákavou výzvou.
Hudebně je moje zhudebnění postaveno především na kontrastech. Monumentální, téměř obřadní úseky se střídají s tichými a rozjímavými pasážemi, takže se hudba může přirozeně pohybovat mezi oslavou a kontemplací. Přes všechny tyto výrazové proměny se celé dílo odehraje během zhruba deseti minut.
Tyto kontrasty však nevycházejí pouze z hudby samotné, ale také z textu. Fascinovalo mě zejména, jak se hymnus pohybuje mezi společnou modlitbou celé církve a osobní modlitbou jednotlivce. Nejprve promlouvá hlasem celého společenství, aby se vzápětí proměnil v hluboce osobní prosbu. Právě tuto proměnlivost perspektivy jsem se snažil zachytit i hudebními prostředky, místo aby celá skladba setrvávala v jediné náladě.
Po harmonické stránce se skladba pohybuje na pomezí atonality, přesto si zachovává volné tonální centrum v As dur a nakonec dospívá do Es dur. Cestou se krátce zastaví také v dalších tóninách, mimo jiné v C dur, cis moll nebo g moll. V klidnějších pasážích pak tradiční funkční harmonii často nahrazuje harmonie nefunkční, která vytváří spíše pocit pozastaveného času než očekávání klasického harmonického rozuzlení.
Jedním z nejvýraznějších okamžiků celé skladby je místo bezprostředně po mohutném a silně disonantním zhudebnění slov Tu rex gloriae, Christe. Místo aby hudba pokračovala v triumfálním duchu, náhle moduluje do cis moll. Ve většině zhudebnění Te Deum, která znám, zůstává tato pasáž pevně zakotvena v durové tonalitě a zdůrazňuje Kristovo království zářivým a vítězným charakterem. Mně se však přirozeně nabízela jiná cesta. Zdálo se mi, že tato slova vyžadují něco tajemnějšího a vznešenějšího – nikoli pouze oslavu vítězství, ale také určitou bázeň před Kristovou slávou. Nedokážu přesně vysvětlit proč, ale tato modulace působila od samého začátku jako jediné správné řešení.
Ani závěr skladby nejde tou nejpředvídatelnější cestou. Když se při slovech Non confundar in aeternum vrací úvodní hudební materiál, může se zdát, že skladba skončí stejně monumentálně, jako začala. Místo toho se však nahromaděná energie náhle rozplyne. Poslední stránky se postupně ztiší a dílo spočine na klidném akordu Es dur. Nechtěl jsem, aby závěr vyjadřoval pouze triumf, ale především důvěru, pokoj a tiché vnitřní ujištění.
Největší hudební inspirací pro toto zhudebnění bylo Waltonovo Coronation Te Deum. Od chvíle, kdy jsem objevil jeho hudbu, mě nepřestává fascinovat jeho schopnost spojit rytmickou energii, bohatou harmonii a mimořádně působivý orchestrální i sborový zvuk. Jeho vliv se v mé skladbě projevuje především ve slavnostním charakteru a celkové architektonické výstavbě díla.
Významnou inspirací pro mě byla také skladba Lili Boulanger La terre appartient à l’Éternel, která mě oslovila svou osobitou harmonií a schopností znít současně starobyle i moderně. Monumentálnost duchovní hudby Antona Brucknera představovalo jeho Te Deum, zatímco moteto Locus iste mi připomnělo, že i prostota a zdrženlivost mohou mít stejnou sílu jako největší orchestrální vrcholy. V tichých a kontemplativních pasážích pak na mě silně zapůsobilo Lauridsenovo O magnum mysterium, které je nádherným příkladem toho, jak působivě může fungovat nefunkční harmonie a zářivá sborová sazba.
Přestože jsou stopy těchto skladatelů v mém Te Deum nepochybně přítomné, nesnažil jsem se napodobit žádného z nich. Mým cílem bylo jejich inspiraci přetavit do vlastního hudebního jazyka, který vychází z mého harmonického uvažování, mého přístupu ke stavbě formy i z mého osobního vztahu k tomuto výjimečnému textu.
Text:
Te Deum laudamus
te Dominum confitemur.
Te aeternum Patrem
omnis terra veneratur.
Tibi omnes Angeli;
tibi caeli et universae Potestates;
Tibi Cherubim et Seraphim
incessabili voce proclamant:
Sanctus, Sanctus, Sanctus,
Dominus Deus Sabaoth.
Pleni sunt caeli et terra
maiestatis gloriae tuae.
Te gloriosus Apostolorum chorus,
Te Prophetarum laudabilis numerus,
Te Martyrum candidatus laudat exercitus.
Te per orbem terrarum
sancta confitetur Ecclesia,
Patrem immensae maiestatis:
Venerandum tuum verum et unicum Filium;
Sanctum quoque Paraclitum Spiritum.
Tu Rex gloriae, Christe.
Tu Patris sempiternus es Filius.
Tu ad liberandum suscepturus hominem,
non horruisti Virginis uterum.
Tu, devicto mortis aculeo, aperuisti
credentibus regna caelorum.
Tu ad dexteram Dei sedes, in gloria Patris.
Iudex crederis esse venturus.
Te ergo quaesumus, tuis famulis subveni:
quos pretioso sanguine redemisti.
Aeterna fac cum sanctis tuis in gloria numerari.
Salvum fac populum tuum,
Domine, et benedic hereditati tuae.
Et rege eos, et extolle illos usque in aeternum.
Per singulos dies benedicimus te;
Et laudamus Nomen tuum in sæculum, et in sæculum sæculi.
Dignare, Domine, die isto sine peccato nos custodire.
Miserere nostri domine, miserere nostri.
Fiat misericordia tua, Domine, super nos,
quemadmodum speravimus in te.
In te, Domine, speravi:
non confundar in aeternum.