Programová poznámka

Vždycky jsem miloval staré filmy. Hudba v nich je podle mě jednou z nejkrásnějších, jaká kdy byla stvořena. Neustále mě udivuje, kolik emocí a velikosti do svých skladeb vkládali tehdejší filmoví skladatelé — nádherné melodie, hluboké emoce a nezaměnitelný smysl pro velkolepost. Oproti tomu se mi zdá, že současná filmová hudba je úplně jiná. Často je jednodušší, postrádá výrazné melodie nebo zapamatovatelná témata a je většinou poháněná rytmem a texturou spíš než vyprávěním příběhu skrze motivy. Nechci tím ale říct, že by moderní filmová hudba neměla svou uměleckou hodnotu — to vůbec ne. I v ní se skrývá genialita. Jen si zkrátka nemohu pomoci a truchlím nad dobou, kdy hudba nejen doprovázela příběh, ale sama o sobě příběhem byla.

Suita z válečného filmu je mým pokusem vzdát hold té zlaté éře filmové hudby — nebo alespoň experimentem, jak vzkřísit jejího ducha. Skladba je napsaná pro celý orchestr a propojuje několik témat, která se rozvíjejí v různých variacích a barvách emocí. Putuje od momentů hluboké tragédie k pasážím napínavé akce, od vyjádření lásky až k zamyšlení nad obětí a hluboké vděčnosti za život a vlast. To všechno je v ní, jako kapitoly příběhu, vyprávěného čistě hudbou.

Jen si představte, kdyby filmové hudby k válečným dramatům mohly znovu znít takto — kdyby podkres příběhů o lásce a ztrátě mohl znovu dýchat tak bohatou orchestrací a srdcem psanými tématy. Celý filmový zážitek by byl mnohem živější, emoce by byly silnější a působivější.

Při psaní Suity z válečného filmu jsem čerpal inspiraci hlavně z děl skladatelů, jako byl William Walton nebo Ron Goodwin, jejichž hudba tuto éru ztělesňovala. Goodwinovo ikonické temá z Bitvy o Británii zde dokonce téměř přímo cituji, jako malou poctu jeho trvalému odkazu.

Nakonec je tahle skladba mým milostným dopisem době, kdy filmová hudba byla bez ostychu emotivní, kdy se nebála vyniknout — a také tichou nadějí, že jednoho dne se možná opět vrátí.