Tristan and Isolde
I. PreludiumPříběh
Tristan a Isolda je středověký romantický příběh o dvou milencích, kteří tragicky zemřou. Příběh Tristana a Isoldy má několik verzí a kombinace několika z nich byla použita pro tuto symfonickou báseň.
Tristanovi, hrdinovi sloužícímu svému strýci, králi Markovu z Cornwallu, byl udělen úkol, aby svému strýci přivedl krásnou princeznu z Irska, Isoldu. Aby toho dosáhl, musí nejprve do Irska přeplout a zabít draka, který je reálnou hrozbou pro celé Irské království.
Isolda, kouzelná princezna schopná různých čarodějných aktů, nejprve nechce jen tak odejít a vzít si neznámého krále, ale poté, co si uvědomí, co pro její zem Tristan udělal, souhlasí.
Po cestě zpátky Tristan s Isoldou nedopatřením vypijí nápoj lásky, který Isoldě dala její matka, aby jej vypila s králem Markem. Zamilují se do sebe a poznají se. Isolda si nakonec vezme krále Marka, jak bylo slíbeno, a Tristan si vezme jinou ženu.
Tristan je při heroickém činu zraněn a otráven po postřelení jedovatým šípem, což ho dostane do fatálního stavu. Jedině Isolda ho dokáže zachránit od jisté smrti a tak pro ni pošle s intrukcí, že jestliže se loď vrátí bez ní, viset mají černé vlajky, pokud s ní, vlajky mají být bíle. Jakmile se loď s bílími vlajkami vrátí, Tristanova manželka, plná závisti, Tristanovi oznámí, že Isolda na lodi není. Zemře, jakmile to uslyší. Isolda vtrhne do místnosti a na místě zemře žalem.
Tristan s Isodlou jsou poté pohřbeni společně v hrobech vedle sebe. Jak dekády utíkají, dva stromy vyrostou z hrobů a společně se svážou, jak jsou milenci konečně společně po smrti.
Programová poznámka
Styl
Tristan a Isolda je velká symfonická báseň v devíti větách o rýzných délkách. Stylově se má blížit k Wagnerovi, Brucknerovi, Rachmaninovovi a Korngoldovi. Skladba striktně zobrazuje příběh a obsahuje několik opakujících se témat,
Několik slavných pasáží těchto skladatelů je ve skladbě citováno nebo bylo modifikováno. Ikonická malá nona s Brucknerovi 9. symfonie, 3. věty, je základem tématu smrti. Rachmaninovovo téma z Krále Rostislava je modifikováno a symbolizuje Tristana na lodi. Bouře ve druhé větě je založena na začátku 5. věty Mahlerovi 2. symfonie. Klidné moře se zase podobá Wagnerovu preludiu k opeře Das Rhinegold. Některé více slavnostní pasáže jsou inspirovány Korngoldem. Pochod ve čtvrté věte je inspirován Elgarovými pochody. Svatební pochod používá tentýž rytmus jako Wagnerovo Treulich geführt. Začátek sedmé věty je silně inspirován Wagnerovým preludiem k opeře Die Walküre. Pohřeb v osmé větě je založen na začátku 6. symfonie od Čajkovského a Wagnerových pohřebním pochodem pro Siegfrieda, který pak přeroste v harmonie z Brucknerova Scjerza 9. symfonie. Část postludia cituje Mahlerovo Adagietto z 5. symfonie a rozvijí se ve stejném stylu.
Celkově je skladba stylově pozdně romaticistní, bez klasické struktury, soustředící se primárně na svá témata a motivy. Tonilaita je primárně B moll (nebo Des dur), s trochou chromaticismu, s pasážemi ve Fis moll (nebo A dur).
Témata
Tématický katalog Tristana a Isoldy je rlativně velký, každých několik taktů něco symbolizuje, jen několik je ale slyšeno ve více než jedné větě.
Nejvýraznější témata jsou Tristanovo a Isoldino téma a témata lásky a smrti.
Tristanovo téma bylo vytvořeno jako první. V různých kontextech se vyskytuje různě v celé básni. Oproti Wagnerovu Tristanovu leitmotivu je mé téma heroičtější a objevuje se v dynamičtějších a rytmičtějších pasážích. Tím je také kontrastní k mnohem jemnějším a romantičtějším tématům v díle. Reprezentuje tedy Tristana jako hrdinu.
Poprvé se objevuje v preludiu, kde je zahráno nejhlasitěji v lesních rozích. Málé jeho části se vyskytují i dříve v preludiu nad temnými harmoniemi strun. Variace na toto téma se vyskytují různě, například ve druhé větě je mnohem chromatičtější variace v sĺových strunách do bodu, kdy v nich lze jen těžko Tristanovo téma poznat. Fanfára na začátku 4. věty je založena na Tristanovu tématu. Nejzajímavější variace se ale objevují až v 7. a 8. větě, kde je téma mnohem temnější a zlověstnější a je reharmonizováno velmi chromatickými a disonantními akordy. Representují zasažení jedovatým šípem a následnou smrt a pohřeb. Naposled se téma objeví v postludiu, kde je mnohem klidnější.
Isildino téma je k Tristanovu kontrastní, mnohem jemnější a romantičtější spíše než heroické a silné. Harmonicky je také trochu zamotanější spolu s některými disonantnějšími a chromatičtějšími pasážemi.
Poprvé se objevuje v preludiu ve vysokých strunách a neobjeví se až do čtvrté věty. Chromatická, disonantní a zlověstná variace se objeví v 7. větě, která znázorňuje Isoldinu snahu se dostat k Tristanovi včas a následně její smrt. Isoldinu téma se naposledy mnohem klidnější objeví v postludiu.
Téma smrti je jiné než všechny ostatní, jelikož většina je neharmonizována, je tedy nejsurovější a nejčistší. Obsahuje malou nonu, jeden z nejdisonantnějších intervalů. Nemá žádné variace, možná kromě začátku postludia, který také obsahuje malou nonu.
Téme smrti se poprvé objeví v preludiu, kde propojuje Tristonovo a Isoldino téma, což hezky reprezentuje ukončení příběhu, kdy se milenci konečně potkají ve smrti. Neobjeví se až do 7. věty, kde oba Tristan i Isolda umírají. Naposledy se objeví v postludiu, kde ovšem nekončí v B moll, ale v Des dur.
Téma lásky je opět v přímém kotrastu ke tématu smrti. Je dvojhlasné a harmonizováno bohatými harmoniemi, což znázorňuje komplexnost a emocionalitu lásky.
Téma se poprvé objevuje až v 5. větě poté, co Tristan s Isoldou vypijí nápoj lásky. Ješte v bombasitčtější verzi se objeví ve větě 6. a 7. a konečně v postludiu před finální codou.
Další témata, která se objevují je Tristanovou téma touhy (poprvé na konci 3. věty), svatební pochod, a mořské téma (na začátku 2. a 5. věty).
Osobní poznámka
Tristan a Isolda je neuvěřitelně důležitá pro další rozvoj mého osobního stylu. Během skladby tohoto díla jsem se cítil zvláštně při používání tolika známých pasáží z děl, které mimořádně obdivuji, a pořád se tak cítím. Ale došlo mi, že následovat styl hudby, který je tak saturován skvělými díly, není zdaleka tak jednoduché, jelikož to nejlepší již bylo složeno. Proč tedy nepoužít části těchto mistrovských děl a vytvořit z nich něco nového, co, pokud nedosahuje, tak se alespoň blíží velikosti historických prací? Konec konců nejsem zostuzen tím přiznat, že podstatná část mého díla vychází z již složených děl. Spíše jsem hrdý na tu schopnost spojovat tato díla tak, aby finální produkt dával smysl.