Programová poznámka

Velmi živě si pamatuji okamžik, kdy jsem poprvé uslyšel hudbu Steva Reicha. Muselo to být nedlouho po vydání Pulse. Právě tato skladba to byla – a od té chvíle mě jeho hudba naprosto uchvátila. Úplně mě pohltila. Byly chvíle, kdy jsem neposlouchal nic jiného. Hypnotické rytmy, jemně se měnící textury, bohatá harmonická krajina a důmyslné využití opakování – to vše na mě zanechalo hluboký a trvalý dojem.

Od té doby jsem prozkoumal každý kout Reichova katalogu, včetně mnoha méně známých skladeb. Bez jakýchkoli pochybností patří k nejvlivnějším skladatelům 20. a 21. století. Jeho inovace v oblasti minimalismu, fázování a procesní kompozice zásadně proměnily jazyk současné hudby. Pro mě osobně byl jedním z největších vlivů – jak v tom, jak hudbu poslouchám, tak v tom, jak ji sám tvořím.

V průběhu let jsem napsal řadu skladeb inspirovaných právě jeho hudebním jazykem. Stejně jako tomu však bylo v případě Philipa Glasse a mé skladby The Last Figure, i nyní cítím, že je čas se s tímto způsobem psaní rozloučit a vydat se dál.

Tři pokoje je mým posledním holdem nekonečně fascinujícímu, rytmicky živému stylu Steva Reicha. I když jeho vliv bude bezpochyby nadále nenápadně prostupovat mou tvorbou, tato skladba je symbolickým zakončením jedné etapy mé hudební cesty.

Skladba má tři věty. „Pokoje“ neodkazují na nic konkrétního – spíše jde o otevřenou metaforu, prostor pro posluchačovu představivost. Název samotný vznikl velmi jednoduše: zeptal jsem se své sestry, jaký by byl podle ní dobrý název pro třívětou skladbu, a ona jen tak navrhla „Tři pokoje“. A zůstalo to tak.

Skladba je napsána primárně pro smyčce, dechy a bicí nástroje, s občasnými vstupy žesťů, které doplňují barevnost. Napsat dílo v Reichově stylu pro celý orchestr bylo mnohem náročnější, než jsem čekal. První věta vznikla velmi přirozeně, ale další dvě mi daly zabrat. Tolik, že jsem měl chvílemi chuť skladbu úplně vzdát – už je to totiž nějaký čas, co jsem v tomto stylu naposledy tvořil, a najít si k němu znovu cestu nebylo jednoduché.

Jsem ale rád, že jsem to nevzdal. Tři pokoje je pro mě nejen rozloučením, ale i oslavou – posledním ponořením do hudebního světa, který mě tak hluboce ovlivnil. Co přijde dál, zatím nevím. Ale tahle skladba je mým upřímným poděkováním jednomu z velikánů.