Symfonie č. 2 "Západ"
I. ÚpadekPoděkování
Na tomto místě bych rád poděkoval paní Dagmar Peňázové a panu Petru Peňázovi za vše, s čím mi během práce na tomto díle pomohli. Dosáhnout úrovně hloubky, na které dílo je by bez nich nebylo možné.
Programová poznámka
Symfonie č. 2 “Západ” je mé nejrozsáhlejší dílo, trvající déle než dvě hodiny. Je napsáno v sedmi větách a celkem 14 částech (třetí věta má šest částí, čtvrtá věta má tři části). První dvě, pátá a šestá věty jsou čistě orchestrální, zbytek obsahuje také sbory. Tonalita tohoto díla je hlavně As moll, místy také Es dur a E dur.
Tato symfonie (narozdíl od mnoha jiných mých děl) zabrala na kompozii několik měsíců. Potřebovala nejen snahu kompoziční, ale také hlavně myšlenkovou. Skladba nese název Západ, což doslova znamená západ na mapě. Přemýšlel jsem o nějvětších úspěších Západní civilizace, o její historii a mnohem více. Uvědomoval jsem si, že na západě dochází k masivnímu úpadku v kultuře, morálce, náboženství a přemýšlení obecně. Ze silného muže je teď slabé děťátko. Jakmile jsem si tuto ztrátu uvědomil, nemohl jsem o ní přestat myslet.
Když jsem právě o těchto věcech přemítal, začal jsem psát první větu, proto ta nese název Úpadek. Na začátku cituji úvod Varhanního koncertu Francise Poulenca. Jeho první akord (u Poulenca G moll) má takovou moc když se hraje na velké varhany, že jsem to musel alespoň imitovat v orcehstrální podobě. Věta otevírá s bombastickým akordem As moll v žestích. Věta zároveň obsahuje disonantní chromatické pasáže a část pouze pro bicí. Celá dohromady vyobrazuje upadající kulturu a zmírající civilizaci.
Druhá věta, Apokalypsa, otevíra se sekcí, která se podobá Schönbergovu brzkému chromaticismu a obsahuje velmi disonantní pasáž pro smyčcový kvartet. Hned poté přijde hlavní téma celé symfonie, které se trochu zvláštně objevuje až zde, ve větě druhé namísto první (v první větě se vyskytuje pouze jedno téma, které se ještě v symfonii objeví). Má symbolizovat naději. Téma je přehráno různými nástroji. Zajímavé je na něm také, že není v As moll, ale v E dur, což je poněkud nestabilní a As moll se nakonec vrátí.
Třetí a čtvrtá věta jsou věnovány mému náboženství. Snažil jsem se zachytit úpadek náboženství v moderním světě a stejně tak mé vlastní obrácení k Bohu po letech popírání. Při psaní tohoto díla jsem zažil jakési křesťanské probuzení a věřím, že hudba mi v této době hodně pomohla. Třetí věta obsahuje modlitbu, kterou jsem s pomocí manželů Petra Dagmar Peňázových napsal, v latině:
Miserere mei, Domine, fidem meam debilitavi
Miserere mei, Domine,
fidem meam debilitavi,
lumen tuum non vidi,
nomen tuum non colui,
peccavi et in tentationem me dedi.
Miserere mei, Domine,
Pater caelestis,
Fili terrestris et aeterne Rex,
Spiritus sancte, amoris vinculum,
redde me ad lucem fidei
et fac me iterum audire vocem veritatis.
Miserere eorum, Domine,
qui lumen tuum non vident,
qui nomen tuum non colunt,
qui se cupiditatum voluptatibus tradunt.
Ipsi quoque misericordiam tuam merentur.
Miserere mei, Domine,
rex caelorum,
rex regum,
vinculum Patris et Filii,
creator omnium notorum et ignotorum.
Miserere mei, Domine.
Amen.
Modlitba je zpívána ve čtyřech částech. První dva zpívá pouze sbor, odděluje je orchestrální intermezzo. Po druhém intermezzu jsou další sloky modlitby zpívany nejprve sólistkou s orchestrem a poté velkým sborem, který spolu s orchestrem vytváří velký zvuk. Nálada modlitby se zásadně mění během celé třetí věty.
Čtvrtá věta se skládá celkem ze čtyř žálmů: De Profundis (Zhlubin bezedných, č. 129), Confitebor Tibi, Domine, In Toto Corde Meo (Velebím tebe, Pane, celým svým srdcem, č. 137) a kombinaci dvou žalmů - *Laudate Dominum (Chvalte Pána, č. 116 a 150).
De Profundis bylo komponováno ve francouzském stylu impresionismu. Otevírá a uzavíra dominantním disonantním zvukem celého orchestru s interludiem uprostřed.
Laudate Dominum je mnohem jemnější a bylo komponováno jako druhé. Hudba postupně zesiluje. Druhé Laudate Dominum je celé odspíváno v suspenzi na jednom akordu.
Confitebor Tibi, Domine, In Toto Corde Meo bylo složeno až jako téměř poslední část celé skladby. Dlouho jsem měl v hlavě téma, ale nevěděl jsem, jak ho v kontextu použít. Později jsem přišel s famfárou na zahájení a ukončení. Po ní přijde část, znějící téměř jako hymna, kde nejprve sólisté, poté celý sbor, zpívá úvodní slova žalmu. Následuje část, která se podobá Straussovým skladbám, kde sbor zpívá další části žalmu. Verše žalmu jsou odděleny velkými romantickými interludii.
Elegie, pátá věta, je pohřební skladba pro Západní civilizaci. Začíná vysokými tóny ve smyčcích, po nichž přichází viola s plačtivou melodií. Nejprve hraje sama a později se k ní přidávají další struny. Když melodie zesiluje, náhle se vrátí téma z druhé věty, které je tentokrát mnohem epičtější. Zvoní zvony, ale téma kolabuje a orchestr se ztiší. Poté se viola sama vrací a vkontrapunktu s ní žestě s melodií ze začátku věty, za doprovodu vysokých strun.
Nekončící je poněkud zvláštní část celé symfonie. Přemýšlel jsem, jestli ji vůbec do symfonie zařadit, ale nakonec jsem ji v ní ponechal. Je jiná než ostatní části, ale tak už to u klasických symfonií bývá. Je rychlejší než ostatní věty, které jsou spíše pomalé.
Vzestup je poslední větou. Neobsahuje mnoho nového materiálu, spíše bere z ostatních vět. První část bere téma z úplně první věty, následuje chromatičtější pasáž, podobající se první polovině druhé věty. Následuje pomalý vzestup, melodie nabírá na síle, až dojde k explozi ve formě gigantického akordu E dur ve všech nástrojích a poslední opakování tématu naděje.