Hudba pro klavír, hlasy a orchestr
I. TrenodieHudba pro klavír, hlasy a orchestr je věnovaná obětem střelby na FF UK v Praze dne 21. 12. 2023 a v Klánovicích dne 15. 12. 2023 a jejím pozůstalím
Programová poznámka
Je pro mě neuvěřitelně náročné si vůbec představit bolest ze ztráty někoho skutečně blízkého rukou cizího člověka a ještě při tak násilných událostech jako jsou právě bezprecedentní střelba na pražské Filosofické fakultě Univerzity Karlovy nebo dvojnásobná vražda v klánovickém lese. Každý člověk příchází o příbuzné, ale ne takto brutálním způsobem. Nedovedu si představit bolest pozůstalích po této události. Je mi to neuvěřitelně líto.
Budova FF UK na Palackého náměstí v Praze mi není cizí. Měl jsem tu možnost na ni několikrát zavítat a odnesl jsem si pouze skvělé zážitky. Není snadné pro mě si představit teď dál tuto budovu navštěvovat a pří tom nemyslet na tyto hrůzné činy jednoho člověka.
Slzy neroním často a smutek je emoce, které se snažím obloukem vyhýbat, ale ve světle těchto tragických událostí se nedovedu myšlenkám zahalených nářkem vyhnout. Mé pocity z celé této příšerné události jsem se pokusil zachytit alespoň hudebně, protože je pro mě náročné popsat je slovy.
Hudba pro klavír, hlasy a orchestr začala vznikat ještě před událostmi v prosinci, jejím tématem byla ale shodou zcela nečekaných okolností právě smrt, smrt násilná. Skladba měla původně mít pouze jednu větu a to tu první. Ta nese název Trenodie. Toto slovíčko jsem ve slovníku nenašel. Odvodil jsem ho z anglického threnody, což se obvykle překládá jako žalozpěv, ale v mých očích nenese stejný význam. Trenodie není žalostný zpěv, je to hudba plná vzteku z neštěstí. To je přesně první pocit, který jsem potřeboval v hudbě zachytit.
První větu zakončuje 17 úderů klavíru dublovaného flétnou, za 14 obětí střelby na FF UK, otce a nemluvně v Klánovicícha a otce pachatele. Poslední rána bubnu je osmnáctým úderem a klavír si nakonec také zahraje. Uvažoval jsem, jestli osmnáctý úder do skladby vůbec přidávat, ale po chvíli přemýšlení mi došlo, že i pachatel je pouze člověk. Člověk, kterého bohužel posedlo zlo.
Hlavní inspirací pro tuto větu je český filmový skladatel a skladatel moderní klasické hudby - Luboš Fišer. Jeho dílo ve mně místy takové emoce, které jsem se sám snažil zachytit, často vyvolává. Jeho Koncert pro klavír a orchestr v této větě dokonce cituji a jeho téma se stalo hlavním tématem druhé části skladby. Druhou inspirací je Krzysztof Penderecki a jeho Allegro moderato ze Symfonie č. 3. V názvu první věty jsem byl inspirován také právě jednou z nejpopulárnějších Pendereckého skladeb, totiž jeho Trenodií obětem Hirošimy.
Je to právě Penderecki, který se stal inspirací také následující věty. Lament lze v češtině vyádřit také slovem nářek nebo oplakávání. Ve větě se často vyskytne 17 úderů bubnu, které naznačují můj vnitřní konflikt s osmnáctým úderem. Je to vůbec správné vzpomínat na viníka takové bolesti? Skladba je ukončena osmnácti údery zvonu, ten poslední je opět silně akcentovaný, aby se naznačila rozdílná emoce vzhledem k tomu za koho bije.
Druhou hlavní inspirací druhé věty je Arvo Pärt a jeho skladby Nekrolog a Lamentate. Pärtovy skladby mají právě tu schopnost, že emoce, kterou předávají je těžké předat ve stejné míře konkrétnosti slovy a to je něco čím se inspirovat.
Třetí větu zahajuje motiv z věty první. Je to Elegie, žalozpěv, pomalý, tichý a rozjímavý. Milovník hudební romance nenajde v této části mnoho uspokojení. Hudební materiál této věty je velmi jednoduchý. Konsonantní, nic zvláštního. Nemá totiž sloužit k úplnému vtažení do hudby, ale k podpoře myšlenky.
Někdy v hudbě nejlépe vyjádří emoci její absence. Ticho dokáže zachytit nekonečně pocitů. Nejsilnější v této větě je pro mě pasáž osmnácti variací na různá pořadí čtyř tónu, které hraje pouze klavír, bez jiného doprovodu s tichem mezi variacemi. Jsou to právě momenty ticha, které mi pomáhají přemýšlet a nutí mě ronit slzy.
Čvrtá věta nese název Hymnus. Do ní vstupuje totiž sbor v plné síle a zpívá. Text, který zpívá není pro hudebního znalce nebo pro katolíka překvapení, je to totiž úvodní modlitba zádušní mše:
Requiem aeternam dona eis, Domine, et lux perpetuam leceat eis. Te decet hymnus, Deus, in Sion, et tibi reddetur votum in Ierusalem: exaudi orationem meam, ad te omnis caro veniet. Requiem aeternam dona eis, Domine, et lux perpetuam luceat eis.
Hlavní témata věty jsou celkem dvě. To první má 18 taktů. V první častí skladby je ve specifické formě kánonu. První housle jej hrají ve standardním kánonu divissimi, druhé housle jej hrají dvakrát pomaleji, violy čtyřikrát pomaleji, violoncella osmkrát pomaleji a kontrabasy šestnáctkrát pomaleji. To vytváří specifickou smyčcovou texturu, které člověk jinak nedosáhne. Kánon začíná v a moll, ale končí na silném a razantním akordu C dur. Tehdy přichází druhé téma. Jednoduché, opakující se akordy, v perfektní tonalitě odpoutané od jiné symboliky, čistota v hudbě napodobující čistotu nebes, kam se duše těch, o něž jsme přišli, nakonec ubírají a nezbývá nám než se jen modlit:
Odpočinití lehké dej jim, pane, a světlo věčné ať jim svítí, ať odpočívají ve svatém pokoji. Amen.
Jakmile je modlitba odříkána, kánon se ve svůj nejvelkolepější moment vrací, aby mohl ještě jendou ukázat plynulý přechod od tristní a plačtivé a moll do naději přinášející C dur.
Kromě Pärta je tou hlavní inspirací pro čtvrtou větu Henryk Górecki. Svou nejpopulárnější prací, Symfonií č. 3 s výjimečným sólem pro soprán, se dokázal dotknout velkého množství lidí a ve své hudbě opět vyjádřil něco těžko popsatelného.
Moje hudba jistě nezachycuje veškeré pocity, které lze z těchto nedávných a stále živých událostí mít. Věřím ale, že člověk znaje myšlenku za ní, může z ní mít i tak velmi intenzivní zážitek.
Připomínat si bolest je to nejnáročnější pro člověka, ale tyto události není dobré zapomínat.