Programová poznámka

The Last Figure je mým srdečným rozloučením s kompozičním stylem Philipa Glasse. Po mnoho let byla jeho hudba základním kamenem mé tvůrčí cesty. Díky svému hypnotickému minimalismu, opakujícím se strukturám a postupnému vývoji motivů měl Glassův styl hluboký vliv na mou práci. Během času jsem složil více než 20 klavírních skladeb, několik komorních děl a dokonce i symfonii v jeho charakteristickém stylu. Každá cesta však musí mít svůj zlomový bod. S The Last Figure jsem konečně připraven uzavřít tuto kapitolu a vydat se jako skladatel novým směrem.

Inspirace pro The Last Figure je hluboce osobní. Tato skladba vzdává hold jedné z mých nejoblíbenějších skladeb Philipa Glasse, The Grid z průlomového filmu Koyaanisqatsi. Pro mě je The Grid mistrovským dílem energie a pohybu – živým zobrazením neúnavného tempa městského života. Tato skladba se stala soundtrackem mé představivosti, hudebním ztvárněním probouzejícího se města, plného života, chaosu a cílevědomosti. Když jsem začal skládat The Last Figure, věděl jsem, že chci zachytit stejnou dynamiku – puls probouzejícího se města.

Cesta ke složení této skladby začala s neodbytným harmonickým motivem. Byla to fráze, která mě pronásledovala a volala po zaznamenání. Týdny mi zněla v hlavě a vplétala se do mých myšlenek. Zpočátku jsem si skladbu představoval jako tanec pro varhany, inspirovaný Glassovým Dance No. 4. Výrazné a rezonující tóny varhan se zdály být dokonalé pro intenzitu, kterou jsem si představoval. Jak jsem však myšlenku dále rozvíjel, ukázalo se, že motiv vyžaduje širší paletu. Ensemble nabídl flexibilitu a hloubku, kterou jsem potřeboval k tomu, abych skladbu oživil.

Práce na The Last Figure byla zároveň výzvou i zjevením. Zatímco jsem čerpal z technik a struktur, které jsem se naučil při studiu Glassovy tvorby, začal jsem si také uvědomovat důležitost vystoupit z jeho stínu. Věřím, že jsem zdokonalil a zvládl styl skladeb Philipa Glasse, které obdivuji nejvíce. Nicméně ve snaze vytvořit dokonalou repliku jeho díla jsem si uvědomil, že jsem ztratil vlastní hlas ve svých skladbách.

Když na tuto skladbu vzpomínám, cítím hluboký pocit uzavření. Vliv Philipa Glasse na mou hudbu byl ohromný a vždy budu vděčný za lekce, které jsem se z jeho stylu naučil. Ale s The Last Figure jsem pochopil, že je čas jít dál. Těším se, až obejmu neznámo, budu experimentovat a tvořit díla, která budou jedinečně moje. Tato skladba značí konec jedné kapitoly a začátek další – cestu do neprozkoumaných oblastí, kde se může plně projevit můj vlastní hlas.

Nemohu se dočkat, kam mě tato nová cesta zavede. Možnosti jsou nekonečné a naplňuje mě očekávání příběhů a zvuků, které na mě čekají. The Last Figure není jen rozloučením – je to také oslava, pocta a především slib, že se budu jako umělec neustále vyvíjet.